 | |
- Anglický hudební skladatel,
varhaník a vydavatel William Boyce byl původně uznáván především za své hymny (anthemy) a sbírku
skladeb Cathedral Music. V dnešní době je vysoce ceněn jako autor anglické instrumentální hudby,
písní, světských chorálů a hudby k divadelním představením masques.
Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo u sbormistra Charlese Kinga a varhaníka Maurice Greena,
který se postupně stal Boyceovým celoživotním přítelem a učitelem. Kolem roku 1730 studoval Boyce
také u J. Ch. Pepusche. Ten jej přivedl k živému zájmu o tvorbu italských a anglických mistrů
období renesance a baroka.
Boyceovým prvním doloženým angažmá bylo místo učitele hry na cembalo a varhaníka při dnešní kapli
Svatého Petra v Londýně (původně Oxford Chapel), kam nastoupil roku 1734. O dva roky později získal
místo varhaníka u Svatého Michaela v Cornhill. Těchto prvních profesních úspěchů Boyce dosáhl i
přes své počínající potíže se sluchem, které se projevily už během studia u Greena. Roku 1736 byl
Boyce jmenován skladatelem Královské kaple. O dva roky později se stal společně s Händelem, Greenem
a Festingem jedním ze zakládajících členů pozdější věhlasné, The Royal Society of Musicians. V
prosinci roku 1740 se při svém dublinském provedení dočkala ohromného úspěchu jedna z jeho ód ke
Svaté Cecílii – „See famed Apollo“. Stala se tak společně s Händelovým Mesiášem, který byl v
Dublinu premiérově uveden v roce 1742, jednou z nejoceňovanějších skladeb své doby.
Definitivní průlom v Boyceově skladatelské kariéře přišel po roce 1740 uvedením kantáty Šalamoun.
Díky úspěchu bylo Boyceovi roku 1745 uděleno královské právo k tisku a vydávání vlastních skladeb.
Tento výnos jej po následujících 14 let chránil proti šíření nelegálních opisů a kopií jeho děl.
Roku 1749 se Boyce stává varhaníkem při farním kostele Všech svatých, který spravoval cech
truhlářů, kde působil jeho otec.
Zářným okamžikem Boyceovy kariéry bylo uvedení ódy „Here all thy active fires diffuse“ na text
Williama Masona. Skladba zazněla v Cambridge v červenci 1749 při příležitosti jmenování vévody z
Newcastlu rektorem univerzity. Následujícího dne zazněl Boyceův hymnus „O be joyful in God“. O den
později byl pak Boyceovy udělen cambridgeský titul doktora hudby.
Krátce před rokem 1750 se počala Boyceova spolupráce s londýnským divadlem v Drury Lane. Po smrti
svého učitele Maurice Greena roku 1755 byl Boyce jmenován jeho nástupcem na postu vedoucího
Královské kapely. K jeho povinnostem patřila kromě dirigování a vedení orchestru také tvorba
slavnostních novoročních skladeb či ód ke královým narozeninám. Roku 1758 se Boyce stal jedním z
varhaníků Královské kaple.
Množství aktivit, kterými se Boyce věnoval, přispělo společně s jeho postupujícími sluchovými
obtížemi až k jeho odvolání z postu varhaníka v kostele Všech svatých roku 1764.
V polovině 50. let navázal Boyce na práci Johna Alcocka a Maurice Greena, která spočívala ve sběru
a třídění anglické liturgické hudby. Celá sbírka byla Boycem pod názvem Cathedral Music publikována
postupně mezi lety 1760 až 1773 a stala se kánonem pro veškerou hudbu prováděnou při církevních
obřadech na území Anglie až do počátku 20. století.
Vrcholem Boyceovy profesní dráhy byly události z let 1760 a 1761. Tehdy byl pověřen vytvořením
oslavné kompozice u příležitosti pohřbu Jiřího II., který se konal v listopadu 1760. Vznikl tak
orchestrální hymnus „The souls of the righteous“. V létě následujícího roku pak doprovodil
svým „The King shall rejoice“ svatební obřad Jiřího III. s princeznou Šarlotou Meklenburskou. Pro
korunovaci, která proběhla o několik týdnů později, složil osm hymnů.
Během svého života vydal také Dvanáct sonát pro 2 housle a bas (1747), kde navázal na tvůrčí linii
Arcangela Corelliho, dále Osm symfonií (1760) představujících výběr z orchestrálních overtur. O
deset let později publikoval Dvanáct ouvertur, které byly sestaveny převážně z předeher k dvorním
ódám.
|
